V tomto příspěvku trochu rozvíjím téma mixer vs. designer z následujícího článku. (který nám kdysi posílal Pavrej)
Tradiční a dlouho udržovaný systém jednoho zvukaře u filmu, který zvuk natočí, sestřihá a pak smíchá asi pořád na našem lokálním trhu převažuje. Tedy pokud bych posuzoval náš zvukový průmysl podle nominací na České lvy:
Podle nominací to vypadá, že pouze v našem studiu pracujeme v týmu a hlásíme se k tomu. Dnes chci napsat úvahu o zákoutích týmové tvorby, protože jak jde čas, vnímání důležitosti společné práce se mění. Speciálně se rozepíšu o mixu.
Myslím, že dosud jsme práci ve více zvukařích vnímali hlavně jako organizační prostředek, jako způsob, jak zvládnout velké objemy práce v krátším čase. Někdo z nás to samozřejmě vždy ideově zastřešil, ale důraz byl myslím kladen hlavně na objem práce. Teď pro sebe objevuji a mám dojem, že to tak nějak přišlo na všechny, ..nové vrstvy takovéhoto způsobu práce. Už nejsme často jeden hlavní zvukař a dvě výpomoci, ale dva, tři či čtyři rovnocenní partneři v tvorbě. Dělíme se o zvuk obvykle takto: dialogy a kontkatní ruchy / atmosféry a stylizované ruchy / brunclíky / práce na hudbě. Následuje mixáž a u ní je dělení jednoduché na dvojice mixer vs. designer. Designerem rozumím každého tvůrce ze zmíněné čtveřice editorů-designerů... Zatím je u nás ve studiu docela běžné, že jeden z trojice, čtveřice tvůrců je zároveň mixerem filmu a v těchto rolích se tedy překrývá. Ovšem možná nazrála doba na další krok v naší organizaci práce.
Poprvé jsem totiž míchal "svůj" film, aniž bych pro něj připravil zásadní kusy zvukového designu. Stylizovaný dokument za mne celý připravoval David. Byl to "můj film", neboť jsem ho do studia přinesl, režisér mě oslovil, cítil jsem za něj zodpovědnost. Měl jsem velkou motivaci filmu maximálně pomoci. A zároveň to byl Davidův film, protože ho připravoval a každý zvuk mu prošel rukou, každý přechod vystavěl.
Píšu o tom, protože při mixu jsem pociťoval nový pocit lehkosti z nadhledu nad materiálem. Vyhodit nějaký zvuk, zrušit atmosféru nebo celou ruchovou sekvenci bylo velice snadné. David, který zvuky připravoval a seděl v hale se mnou, se samozřejmě jemně ošíval pokaždé když něco "padlo pod stůl", a ačkoliv mi všechny změny odsouhlasil, byl přirozeně blíž k způsobu "tak to tam dejme jenom trochu" nebo "zatím to tam nechám a uvidíme". Já jsem však vnímal vše ostře, čerstvě a svoji představu o zvuku jsem naplňoval bez ohledu na konkrétní jednotlivé zvuky, protože jsem k nim neměl žádný vztah.
Dosud jsem většinou míchal svoje děti (ty "cizí" bych spočítal na jedné ruce) - svoje atmosféry, ruchy, dialogy.. vše znám vždy do mikrodetailů, mám rád pečlivě připravené souzvuky a vrstvy, jako asi všichni editoři. Takže mám často i ten pocit, že dokud nepředvedu v hale režisérovi nebo kolegovi svůj vystavěný záměr v celé parádě, nechci moc, aby mi ho hodnotil, natož vyhazoval. "Cizí" mixer je na tom podobně jako režisér, nemůže mít tolik trpělivosti, aby čekal na nějaké detialy a možná třetina mikrotvorby mu pod jeho rukama bez milosti spadne pod stůl. On se myslím každý nakonec do těch oblíbených detailů a mikrosvětů ponoří a nimrá se s nimi, i mixer cizinec. Ovšem mixér cizinec má možnost vybírat si detaily podstatné z pohledu celku. Přichází k detailům z vrchu, z nadhledu. Designer, jak to je hezky popsané ve zmíněném článku, se při editace věnuje detailně všemu.. prostě musí, protože u detailu začíná, zvuky staví a skládá postupně k sobě.
Proto je pozice mixéra možná jediná svobodná zvukařská profese ve smyslu nadhledu a odstupu. Umožňuje tvořit švihem, relativně rychle, docela radikálně a s maximálním ohledem na celek. To je něco, co bychom měli podporovat. Zdá se mi zkrátka, že už neplatí, že připravené zvuky nejlépe smíchám sám, protože vím, co tam mám nasazené. Ano, ... detaily smíchané rukou tvůrce-editora budou lépe slyšet ... ale bude mít film lepší zvuk?
Není náhodou čas začít si míchat filmy křížem? Neboli míchat bude vždy někdo jiný, než kdo to střihal.. Je nás ve studiu dost na to, abychom se navzájem vystřídali. A na rozdíl od velkých západních studií nám zůstává pořád ta speciální výsada zkusit si v řetězci zvukové tvorby libovolnou pozici.. Jeden film dělám dialogy, příští Markovi míchám, další dělám design...
Nedávno jsme na recepci debatu na tohle téma vedli s Pavlem Štverákem. Pavel to shrnul nějak takto /volně cituji/: "Je pravidlem, že když mastruju film, kterej dělal od začátku do konce jeden zvukař, tak je to smícháný blbě".
doufal jsem, že se na tomhle blogu bude vyskytovat více přispěvatelů... napište sem něco. Klidně i nějakou nevážnou prkotinu, ať se to tu trochu rozprostře a rozmělní. Já se stydím sem psát, když jsem jedinej... na druhou stranu se mi ten projekt blogu líbí, tak to nechci nechat úplně vyhnít.
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTak druhý pokus, snad se to pro tentokrát podaří odeslat:
OdpovědětVymazatPředevším díky Viktore za prima článek a díky, že to tu nenecháváš vyhnít!
Přidám sem pohled z druhé strany, tedy pohled mě - editora výše zmíněného filmu.
I můj pohled na zvuk se časem mění. Ve škole člověk dělá všechno: od placu přes edit až po mix. V té době si myslí, že to stejně dělá všechno nejlíp sám, tak nemá potřebu se s někým o práci dělit (ostatně druzí nemají na cizí projekty stejně čas, že…) Ale když pak okusí jaké to je, když film nemá jako ve škole 13 minut ale 100, a že mu opravdu musí věnovat 100% času, zjistí najednou, že už není tak snadné mít nadhled. A po 4 týdnech 10ti hodinových pracovních dní editu je nesmírně osvobozující, že část rozhodování může člověk nechat i na někom jiném. Protože: Tady to mám udělaný takhle, tady kousek dál je to podobná situace, takže by to mělo být stejný, ale nějak to nefunguje, tak raděj udělám dvě verze, a tady dál… nezačíná to být nudný? Radši o trochu vyšperkuju… a… a já už sakra nevim!
Pak člověk přijde zdrchaný do mixu a s úlevou zjišťuje, že věci jsou nakonec mnohem jasnější než se původně zdály. Občas sice trochu zapláče, když si vzpomene kolik hodin přemýšlení a práce mizí jedinou kombinací kláves jabko M, ale ve výsledku je to vždycku ku prospěchu věci.
Extrémním případem byl Kuky. Tam spadlo pod stůl práce jako na celém dalším lehčím celovečeráku. A vzpomínám si, že jsem některé večery odcházel z haly se všelijakými pocity. Ale když se na Kukyho podívám dneska, nic bych nevracel!
Z Viktorova článku by bylo možné nabýt dojmu, že jakmile se film dostane do rukou mixéra, editor je odsouzen k tomu aby tiše seděl a sledoval jak se jeho dílo mění rukou někoho cizího. Není tomu tak. Proto mícháme ve dvou. V mixu spousta zvuků mizí už jen z toho důvodu, že nejsou smíchané a v záplavě všech okolních zvuků prostě nejsou slyšet. Jediný, kdo o nich ví je právě vedle sedící editor. A v tu chvíli má možnost zastavit mixéra v jeho rozletu a říct: "Hele, tady ještě někde byl zvuk, kterej jsem připravoval, protože by mohl fungovat tak a tak." A pak se onen zvuk ve filmu prosadí, protože skutečně funguje tak a tak a nebo nefunguje, ale aspoň se to vyzkoušelo.
Ale mix není jenom procesem vyhazování. Na všech posledních filmech na kterých jsem pracoval vznikla část designu až v hale. Někdy se podaří potřebné zvuky najít a dodělat na místě, jindy je potřeba, aby na nich editor zapracoval ve volné chvíli. Z vlastní zkušenosti jsem zjistil, že mnoho nedostatků vzniká i tím, že člověk během přípravy nemívá možnost vyzkoušet si jak všechno bude fungovat dohromady v šesti kanálech. Proto 3x hurá našim novým 6tikanálovým studiím! :)
:-] diky za pěkný komentář a popis k pozici editora. Vyhazování věcí u mixu je vůči editorovi hrubé, proto jsem ho nejvíc prožíval a komentoval. Tiše si u mixu rozhodně neseděl, byla to tvořivá spolupráce a inspirativní dialog, jak by řekl nějaký teambuildingový trenér :-)))
OdpovědětVymazatPřispěl bych, s dovolením, se svým Troškou.
OdpovědětVymazatMožná to zní trochu radikálně, ale mám za to, že editor by v ideálním případě měl být u mixu "Ten kdo tahá za kratší provázek". Právě z důvodu popsaného výše - mixer má odvahu vyhazovat a měnit i protrpěné kousky, případně se hádat o už vyhádaných věcech s režisérem, přidat jiný pohled daný praxí mixera - některé věci prostě v kině fungují jinak, než ve střižně. Z toho samého důvodu by se u mixu vůbec neměl moc často vyskytovat hudební skladatel, který má často nejen umělecký, ale i finanční zájem o uplatnění co největšího objemu hudby.