Předkládám ukázku parádního vykloubení parametrů zvukového postsynchronu. Z ukázky je podle mě jasně čitelné, že:
1) scénku nahrávali herci společně a najednou
2) synchron nebyl nadřazen herecké kvalitě. Jinými slovy, že jsou se synchronem mimo.
3) nahrávalo se v Moskvě (V titulcích je Barrandov). Což je zřetelné hlavně ve druhé polovině ukázky, kdy se snad herci i rozběhli po studiu ... a nebo zvukař odvážně vytavil ten "room mikrofon" v rohu studia.
4) Trávníček umí dobře házet sněhové koule
Společné nahrávání více herců najednou mě stále zajímá, takže nad touto ukázkou dumám, zda by třeba tady Jandák společně s Trávníčkem byli stejně zábavní a smáli se stejně živě, kdyby to točili dneska každý zvlášť u nás v oranžové. (Povzneste se nad fakt, že vás ta pohádka možná celá s..e - sledujte objektivně herecké výrazy). Druhý herecký partner před mikrofonem totiž asi zlepšuje tvůrčí motivaci a živost. A ačkoliv třeba v Třech sezónách v pekle většinu publika postsynchrony možná rušili, tak mám takový dojem, že u Popelky asynchron snad ani neruší, i když je často mnohem, mnohem horší .... Čím to?
Kromě toho, že je to starý film a tudíž se asynchron tak nějak promíjí, odpovím akademicky provokativně... Postsynchrony popelky jsou méně nápadné, protože jsou nahrané bez převažující snahy dodržet synchron a herci nahraní společně znějí přirozeně a přesvědčivě. Divák se pak nechává unášet hlasem, protože ho hlas skutečně baví. A druhý radikálně teoretický názor je, že celku pomáhá to, že mají za sebou jeden společný přirozený dozvuk Moskvy, který to celé v rozsahu jedné scény balí do přirozené akustické omáčky.
(podle vzoru Inža: "Juraji, vy nemáte rád prostor!")
No ale dneska už to takhle dělat prostě nelze ... takže si musíme pomoci jinak. Např. tak, že herci musí být lepší než dřív.. tehdy jim stačilo jen hrát, dneska musí umět i postsynchronovat :-)))))
Zkušenost se společným nahráváním postsynchronu mám jen jednu. Vloni jsem přes léto dělal absolventský film. Učinkoval v něm mimo jiné starší herec Antonín Hardt. Když se dozvěděl, že je potřeba udělat ostsynchrony, byl z toho nervózní, říkal, že už je z toho dlouho venku a tak podobně. Tak jsme se rozhodli pozvat je s jeho hereckým protěškem na postsynchrony současně, abychom mu to co nejvíc ulehčili a napodobili podmínky z doby, kdy byl postsynchrony zvyklý dělat. Natáčeli jsme v míchací hale na Famu před plátnem na MKH60ku skoro metr před/nad nimi (jako na tágu) Když jsme to rozjeli byl jsem u vytržení. Pan Antonín se vůbec nesnažil o synchron. Nekoukal se sobě na pusu ale na to, co na plátně dělá! A před plátnem to napodoboval. pochodoval na místě opíral se o svého kolegu, dokonce na něj občas otáčel hlavu! (mikrofon byl dost daleko, takže to ani nevadilo). Výsledek byl dost zajímavý. Přesně jak Viktor psal, synchron trochu plaval (i přes moji editační snahu to prostě nešlo srovnat přesně na pusu), ale myslím, že to navadí. Protože jeho herecký výkon je natolik přesvědčivý, že člověka ani nenapadne kontrolovat synchron. A myslím, že zvuk z MKH60ky natočený zdálky, věrohodnosti taky dost pomohl.
OdpovědětVymazata nemáš ukázku ? .-)
OdpovědětVymazatvyrobím
OdpovědětVymazatNo to je všechno otáčení na jednom místě! Moje trvalé dilema zvukového hyperrealizmu. Zabíjí imaginaci, představivost, schopnost dobrat se podstatného a odhodit balast. Ty mluvíš samozřejmě o dialogu, ale ono to platí na zvuk tak nějak obecně. Přes haldy nepotřebných drobností a drobků není vidět resp. slyšet, o co vlastně autorům jde. A to samé platí pro obraz ale i další filmoprofese. Od dob digi postprodukce forma jednoznačně přebíjí obsah. Těch filmařů a jejich filmů, kteří se nenechali unést dnešními možnostmi je opravdu žalostně málo.
OdpovědětVymazatJen abych nebyl zaměněn za vyznavače filmartu. Nejsem vyznavačem filmartu. Jsem vyznavačem přiměřenosti a účelnosti výrazových prostředků. Nazval bych to zvukový funkcionalizmus. ...a samozřejmě velmi často ulítnu do hyperrealizmu. Protože je to tak krááásně snadnééé.
M.H.
Jó, jo. pane profesore Harte, pěkně jste to vyjádřil. A ta moje úvaha je skutečně myšlena jen akademicky, nepodezírejte mě prosím, že bych obdivoval kvalitu, předvedenou v ukázce. Jen mi posloužila k odrazu, protože je extrémní.
OdpovědětVymazatNo, ja chápu co Marku myslíš, ale faktem je, že ten zvuk v ukázce je příšerný. Zkouknul jsem celou Popelku a měl jsem pocit že to je totálně špatně udělané. Nesedí žádný synchron, brunclíky nejsou pěkné, mix necitlivý atd. Jestli tady nehraje roli nějaká mylná nostalgie... Existuje tu jakýsi kult starého zvuku, ale stálo by to za objektivní rozbor. U přijímaček jsem viděl ukázku z filmu Žert a taky to bylo fakt špatné... Když se ale podívám na dobrý americký film z té doby tak tam je vše v pořádku.
OdpovědětVymazatJo, to se omlouvam se. Ja se vubec nezaobiral tou ukazkou. Ja se tim nechal jen inspirovat. Kvalitu ci nekvalitu jsem neresil. Ja bych se v te sve uvaze neskrome spis vztahoval treba k zamorskemu zvuku v Hitchcockovych filmech nebo ke starymu Kubrickovi, Polanskemu ci Kazanovi. Howgh. Jedu lyzovat.
OdpovědětVymazat