pátek 25. února 2011

Čerstvé uši

V tomto příspěvku trochu rozvíjím téma mixer vs. designer z následujícího článku. (který nám kdysi posílal Pavrej)

Tradiční a dlouho udržovaný systém jednoho zvukaře u filmu, který zvuk natočí, sestřihá a pak smíchá asi pořád na našem lokálním trhu převažuje. Tedy pokud bych posuzoval náš zvukový průmysl podle nominací na České lvy:











Podle nominací to vypadá, že pouze v našem studiu pracujeme v týmu a hlásíme se k tomu. Dnes chci napsat úvahu o zákoutích týmové tvorby, protože jak jde čas, vnímání důležitosti společné práce se mění. Speciálně se rozepíšu o mixu.

Myslím, že dosud jsme práci ve více zvukařích vnímali hlavně jako organizační prostředek, jako způsob, jak zvládnout velké objemy práce v krátším čase. Někdo z nás to samozřejmě vždy ideově zastřešil, ale důraz byl myslím kladen hlavně na objem práce. Teď pro sebe objevuji a mám dojem, že to tak nějak přišlo na všechny, ..nové vrstvy takovéhoto způsobu práce. Už nejsme často jeden hlavní zvukař a dvě výpomoci, ale dva, tři či čtyři rovnocenní partneři v tvorbě. Dělíme se o zvuk obvykle takto: dialogy a kontkatní ruchy / atmosféry a stylizované ruchy / brunclíky / práce na hudbě. Následuje mixáž a u ní je dělení jednoduché na dvojice mixer vs. designer. Designerem rozumím každého tvůrce ze zmíněné čtveřice editorů-designerů... Zatím je u nás ve studiu docela běžné, že jeden z trojice, čtveřice tvůrců je zároveň mixerem filmu a v těchto rolích se tedy překrývá. Ovšem možná nazrála doba na další krok v naší organizaci práce.
Poprvé jsem totiž míchal "svůj" film, aniž bych pro něj připravil zásadní kusy zvukového designu. Stylizovaný dokument za mne celý připravoval David. Byl to "můj film", neboť jsem ho do studia přinesl, režisér mě oslovil, cítil jsem za něj zodpovědnost. Měl jsem velkou motivaci filmu maximálně pomoci. A zároveň to byl Davidův film, protože ho připravoval a každý zvuk mu prošel rukou, každý přechod vystavěl.
Píšu o tom, protože při mixu jsem pociťoval nový pocit lehkosti z nadhledu nad materiálem. Vyhodit nějaký zvuk, zrušit atmosféru nebo celou ruchovou sekvenci bylo velice snadné. David, který zvuky připravoval a seděl v hale se mnou, se samozřejmě jemně ošíval pokaždé když něco "padlo pod stůl", a ačkoliv mi všechny změny odsouhlasil, byl přirozeně blíž k způsobu "tak to tam dejme jenom trochu" nebo "zatím to tam nechám a uvidíme". Já jsem však vnímal vše ostře, čerstvě a svoji představu o zvuku jsem naplňoval bez ohledu na konkrétní jednotlivé zvuky, protože jsem k nim neměl žádný vztah.
Dosud jsem většinou míchal svoje děti (ty "cizí" bych spočítal na jedné ruce) - svoje atmosféry, ruchy, dialogy.. vše znám vždy do mikrodetailů, mám rád pečlivě připravené souzvuky a vrstvy, jako asi všichni editoři. Takže mám často i ten pocit, že dokud nepředvedu v hale režisérovi nebo kolegovi svůj vystavěný záměr v celé parádě, nechci moc, aby mi ho hodnotil, natož vyhazoval. "Cizí" mixer je na tom podobně jako režisér, nemůže mít tolik trpělivosti, aby čekal na nějaké detialy a možná třetina mikrotvorby mu pod jeho rukama bez milosti spadne pod stůl. On se myslím každý nakonec do těch oblíbených detailů a mikrosvětů ponoří a nimrá se s nimi, i mixer cizinec. Ovšem mixér cizinec má možnost vybírat si detaily podstatné z pohledu celku. Přichází k detailům z vrchu, z nadhledu. Designer, jak to je hezky popsané ve zmíněném článku, se při editace věnuje detailně všemu.. prostě musí, protože u detailu začíná, zvuky staví a skládá postupně k sobě.

Proto je pozice mixéra možná jediná svobodná zvukařská profese ve smyslu nadhledu a odstupu. Umožňuje tvořit švihem, relativně rychle, docela radikálně a s maximálním ohledem na celek. To je něco, co bychom měli podporovat. Zdá se mi zkrátka, že už neplatí, že připravené zvuky nejlépe smíchám sám, protože vím, co tam mám nasazené. Ano, ... detaily smíchané rukou tvůrce-editora budou lépe slyšet ... ale bude mít film lepší zvuk?
Není náhodou čas začít si míchat filmy křížem? Neboli míchat bude vždy někdo jiný, než kdo to střihal.. Je nás ve studiu dost na to, abychom se navzájem vystřídali. A na rozdíl od velkých západních studií nám zůstává pořád ta speciální výsada zkusit si v řetězci zvukové tvorby libovolnou pozici.. Jeden film dělám dialogy, příští Markovi míchám, další dělám design...

Nedávno jsme na recepci debatu na tohle téma vedli s Pavlem Štverákem. Pavel to shrnul nějak takto /volně cituji/: "Je pravidlem, že když mastruju film, kterej dělal od začátku do konce jeden zvukař, tak je to smícháný blbě".




doufal jsem, že se na tomhle blogu bude vyskytovat více přispěvatelů... napište sem něco. Klidně i nějakou nevážnou prkotinu, ať se to tu trochu rozprostře a rozmělní. Já se stydím sem psát, když jsem jedinej... na druhou stranu se mi ten projekt blogu líbí, tak to nechci nechat úplně vyhnít.

pondělí 14. února 2011

Postsynchrony v exteriéru


Zkusili jsme před pár dny nahrávat postsynchron na dvoře studia. (náš dvůr má odhadem 15x20 metrů) Navzdory houkačkám, tramvajím a vůbec hluku města. S sebou Cantaar, notebook s obrázkem, sluchátka pro herce. Měly to být povely důstojníka, takže by řval a odstup by byl dostatečný.. Dvůr má příjemnou ozvěnu a ve filmu by se hodila. Získali bychom ultra-natural-bio zvuk!
Ale chyba lávky.. herec řvaním rozezněl hlavně průjezd do dvora, který se na druhém konci zdál být daleko. ... rychle zpět do laboratorního prostředí studia. Podle starého hollywoodského hesla "kreativita - matka slepých uliček".


neděle 6. února 2011

Hlas z moskvy

Předkládám ukázku parádního vykloubení parametrů zvukového postsynchronu. Z ukázky je podle mě jasně čitelné, že:
1) scénku nahrávali herci společně a najednou
2) synchron nebyl nadřazen herecké kvalitě. Jinými slovy, že jsou se synchronem mimo.
3) nahrávalo se v Moskvě (V titulcích je Barrandov). Což je zřetelné hlavně ve druhé polovině ukázky, kdy se snad herci i rozběhli po studiu ... a nebo zvukař odvážně vytavil ten "room mikrofon" v rohu studia.
4) Trávníček umí dobře házet sněhové koule

Společné nahrávání více herců najednou mě stále zajímá, takže nad touto ukázkou dumám, zda by třeba tady Jandák společně s Trávníčkem byli stejně zábavní a smáli se stejně živě, kdyby to točili dneska každý zvlášť u nás v oranžové. (Povzneste se nad fakt, že vás ta pohádka možná celá s..e - sledujte objektivně herecké výrazy). Druhý herecký partner před mikrofonem totiž asi zlepšuje tvůrčí motivaci a živost. A ačkoliv třeba v Třech sezónách v pekle většinu publika postsynchrony možná rušili, tak mám takový dojem, že u Popelky asynchron snad ani neruší, i když je často mnohem, mnohem horší .... Čím to?

Kromě toho, že je to starý film a tudíž se asynchron tak nějak promíjí, odpovím akademicky provokativně... Postsynchrony popelky jsou méně nápadné, protože jsou nahrané bez převažující snahy dodržet synchron a herci nahraní společně znějí přirozeně a přesvědčivě. Divák se pak nechává unášet hlasem, protože ho hlas skutečně baví. A druhý radikálně teoretický názor je, že celku pomáhá to, že mají za sebou jeden společný přirozený dozvuk Moskvy, který to celé v rozsahu jedné scény balí do přirozené akustické omáčky.
(podle vzoru Inža: "Juraji, vy nemáte rád prostor!")

No ale dneska už to takhle dělat prostě nelze ... takže si musíme pomoci jinak. Např. tak, že herci musí být lepší než dřív.. tehdy jim stačilo jen hrát, dneska musí umět i postsynchronovat :-)))))




středa 2. února 2011

Cimrologie

Při míchání postsynchronů v hale vedeme nad stolem debaty nad jejich zvukovou a hereckou kvalitou. A docela zřetelně mi z toho vychází pár pravidel, která se týkají akustiky místnosti, a která zkusím zobecnit pro potřeby tohoto blogu. Určitě jste k nim došli také :-)

Jako vztažný dialog uvažujme rozhovor u stolu na zahradě, klidným hlasem, v polocelku:

1) Stojí-li pan Abrhám na počátku v ideální vzdálenosti od mikrofonu, pak všechna jetí která nahrál od mikrofonu dál než bych chtěl, působí v mixu obvykle přirozeněji než ta, která namluvil blíž k mikrofonu než bych chtěl. Protože room, který se s hlasem nahraje, v mixu obvykle zmizí pod nánosy jiných vrstev a zůstane pouze to podstatné, čili měkčí a vyrovnanější barva hlasu.

2) Hraje-li pan Abrhám při postsynchronování opravdu dobře, může si dovolit se od mikrofonu vzdálit ještě víc, než pan Abrhám, hrající blbě.

3) Pokud panu Abrhámovi příliš často upravuji jeho pozici a pravidelně s ním šoupu na můj vysněný mic-sweet spot, pan Abrhám začne hrát hůř.

4) Hranice kam až se může pan Abrhám od mikrofonu vzdalovat není neomezená. Kritický bod, za kterým se panu Abrhámovi ve sluchátkách ozve "stop" je plně vztažený k velikosti a akustické kvalitě naší cimry. Pokud budu postsynchron nahrávat v Moskvě, může jít pan Abrhám metr daleko, možná i dál, aniž bych trpěl. Jeho hlas bude přirozeně kulatý a sykavky vyvážené. (To se tedy jen domnívám, nahrával jsem tam zatím jen ruchy a hudbu) V oranžové režii si metr moc dovolit nemůžu, protože odraz od stěny bude na mikrofonu skoro stejně brzy a stejně silný, jako přímý signál. V Moskvě se odraz vrátí až po obědě.. :-)

5) Kritická blízká vzdálenost, ta nezávisí na akustice, pouze na vkusu zvukaře, neboli ta je objektivně ve všech studiích stejná ... možná jsou ale studia, kde mají tak blbou akustiku, že kritická zadní vzdálenost je blíž, než kritická blízká vzdálenost.. neboli aby to tam člověk natočil, musí jít blíž, než by chtěl a pak má problém, že mu to nejde rozumně zamíchat... marně ořezává výšky a basy a vykrucuje eq.

6) Herec hraje výrazně lépe, pokud režisér je nebo alespoň byl někdy prezidentem.

Je naše oranžová speakrovna dost velká na to, abychom v ní mohli natočit kvalitní postsynchrony? Asi, určitě, nevím, možná (konec citátu) Jenom tam mají herci menší hrací prostor, než v nějaké větší cimře.







Mozková panoráma

Všimli jste si někdy, jak si mozek sám určuje panorámu? Máte-li dialog dvou postav na plátně, tak vám často připadá, že zvuk je lokalizován na místo, kde se herec nachází a pohybuje rty. Ale ve skutečnosti zvuk vychází jen z centrálního kanálu. Viz instruktážní video...
Ukázalo se, že to ale funguje pravděpodobně kvůli tomu, že jsme zvyklí odezírat ze rtů. U Kukyho jsme naopak panorámovat dialogy museli, jinak nebylo vůbec jasné kdo to vlastně mluví...

Proč a nač

Zjistili jsme s Viktorem, že je třeba udělat něco proti zakrňování mozků. A to nejen našich. Rozhodli jsem se tedy založit blog, který bude zprvu pouze pro nás (Soundsquare) a bude se věnovat úvahám které nás třeba napadají při práci a které třeba stojí za to sdílet s ostatními. Budu rád když se Zvukoblog probudí k životu a něco nám přinese a třeba se i stane zdrojem a studnicí i pro další lidi které zajímá zvuk